R001

Vyslyšev výzvu Klubu blogerů (vizte zde), provedl jsem reinkarnaci jedné své soutěžní povídky zveřejněné na Blog.cz (čest jeho památce):

.

Pohled do hospodského zrcadla /črta štědrovečerní, smutná a tklivá a autobiokritická/

 

Dekadentní básník a surrealistický malíř, mistr branicko-modřanského altánu Hranec jako úvodní věta soutěžní povídky nepůsobil věru špatně.

„Hranec, s neznělým há, Hrihorij Ranec,“ zabručel.

Okurkově zelené oči sledovaly lenivě krouživé pohyby sněhových vloček, které se producírovaly na okenním parapetu téměř v kankánových kreacích.

Absolutní pivní kvasinka věnovaná matkou představenou klášterního pivovaru ¹) se pokoušela o třetí pokračovaní příběhu „Únik nikam /Escape to nowhere/“.

„Ty nemáš rád Vánoce, co?“ Zapufoval ²) indiánský náčelník Sto Per /vyslovit, prosím, zřetelně, s odmlkou STO___PER, ne stoper, Indysmeni nehrají fotbal/, namalovaný na cylindru starobylé petrolejové lampy od Havlíčka.

„Zmlkni nebo tě sfouknu.“

Přechodník přítomný mužský se v přítmí knihovny zatetelil blaženě, leč zdráhal se být použit.

„Pravdu nesfoukneš, leda upálíš.“

Kankánové vločky vykoply nožky razantněji, směleji, výše a radostněji.

Tichá ulice oněměla aplausem měsíčních satelitů.

Kocůr by předl, kdyby tu byl.

„Kouzlo vánoc tkví především v punči, vanilkou nešetřit,“ pravil by moudře.

Andy Warhol se tužil/tušil ³) v polévce s N-oky, jeho šupiny zalité do asfaltu prý přinesou hojnost květů na jaře a rezavé slimáky koncem léta. Ta barva ti vždycky slušela.

Bílá holubice jako vzpomínka na máj (Karl) udeřila vehementně a vemlouvavě do okenní tabulky.

„Že by Pablo posílal dárek?“ Podivil se Hranec.

„Ten kubistický lakomec?“ Dusily se kankánové vločky stříbrosmíchem.

„Betlémské rekomando s tyrkysovým pruhem. Tady, tady, tu a tuhle, prosím, podepište,“ nekompromisně a komisně důrazně odrecitoval genderově vyvážený poštovní holub, jak mu velely úřední vyhlášky.

Vánoční olovo vylilo holubici šťastnou budoucnost.

Rek Omando se pohodlně rozvalil v houpacím křesle a začal vyprávět tichým, poněkud mektavým hlasem krvavé historky z dob, kdy se Vánocům ještě Vánoce neříkalo, ó Wotane!

Sto Per dutal ⁴) nadšením a bral skalpy stínům, které se vkrádaly do spíže žen s pomerančovou kůrou.

„Měl´100 pojmout jako bajku, byl bych z toho býval byl jelen,“ pravil archaicky santaklausoffský sob ze sbírek Jeho Jasnosti hraběte Harracha, přivážející na saních nečekané hosty, Toho Bílého Vpředu a Toho Černého Vzadu, dva pověstné strážce tajemství bramborového salátu.

„Líbá Tě Tvá Máňa,“ dokončil se Rek Omando, stočil se do rolničky a zacinkav, usnul.

Tvůrčí krize hrála za krkem lízaný mariáš sama se sebou. Žaludská píďa ⁵) byla cinklá a červené eso chybělo zcela. Karty se lepily jako hašlérky.

Znavený vražděním neviňátek ozdobil Herodes vánoční stromeček dona Chova. ⁶)

„Přeji si od Ježíška Rudé moře, Mojžíšem rozčísnuté jako pěšinka lázeňského šviháka.“

Hodina pokročila, připozdívalo se.

 Vlci sledovali monitory příprav.

„Ty nemáš rád Vánoce, že?“ zadeklamoval opětovně náčelník Sto Per nosnou myšlenku, která se jako tenká červená dentální nit táhne celým českým tradičním pohostinstvím.

„Černé děti Afriky hladoví. Dříve se stromečky věšely od stropu jako oběšenci, divochu nepokřtěný!“

„Při petroleji mých předků… velkého Manitoua opustiti nelze.“

Pravý anglický  pudding  (tři roky odleželý) zatvářil se při těch slovech poněkud provinile, což u tak zavilého kolonizátora poněkud překvapilo.

Zlatá prasátka se vidět nenechala, byť Hrancovi myši ⁷) v žaludku pištěly hlady.

Zlatá prasátka vystupovala v reklamě a byla very busy, česky na roztrhání, pila kofolu s rumem tuzemákem a třicet stříbrných od Jidáše zvesela cinkalo jim v kapsách.

„To nejsou džinglbels, milé děti. Jakož i jesličky na pacholátka nejsou již vyráběna ze dřeva, ale jsou z hmot umělých. Úsměv spasitele měkčí se pak ftaláty. Čtěte pozorně příbalový leták. Do tří až do pěti let nevhodné.“

Úderem šesté bylo možno popatřiti v oknech činžovních domů hit letošních svátků – vystřelovacího gumového kačera s petardou lásky.

„Nemám rád Vánoce,“ zaševelily rty malířovy a surrealistův štětec plný okru vbodl se do plátna načechrat anjelovi křídla.

„Žlutá žena být velice fešn,“ vydechl Sto Per.

Mládež pod okny zasypala se tsumami esemes zpráv.

Gumový kačer explodoval.

Sněhové vločky pokračovaly v reji bez ohledu na pesimistické prognózy o globálním oteplování zeměkoule. Globální ochlazování mezilidských vztahů to stejně tak jako tak nakonec vykompenzuje.

Mládež pod okny iniciovala novou vlnu tsunami esemes zpráv s deseti až dvanáctiprocentním bonusem podle zakoupeného produktu a podle provajdra.

Anjel na plátně ne a ne se usmívat.

Rozesmějte svého anjela do karmínova. Berlínská modř je příliš studená, k Vánocům se nehodí, ale:

„Ty nemáš rád Vánoce, není-liž pravda?“ Pravila tenká červená dentální nit.

„Hranice mezi Andělem a Iblísem je velmi křehká, čínským štětcem z vlčích (ch)lupů jen velmi těžko zachytitelná,“ odvětil malíř, „ale nerad vedu adventní filosofické debaty s nitěmi.“

Anjel na plátně se neznatelně, ale opravdu neznatelně uculil.

„Jaké je  o p r a v d u  tvé vánoční přání?“

„Chtěl bych se problogovat k nesmrtelnosti. But surrealistic pillow is dead. A angličtina frčí jako po másle. A okna padají.“

„Pravda, mezi padlými Windows a padlými anděly moc velký rozdíl není, obojí je věc ďábelská.“

Třetí vlna tsunami esemes zpráv přilákala zprava z lesů havrany, vrány a krkavce.

Nedojedený kapr se zadusil vlastní kostí. Kostěj nesmrtelný nad tím kroutil hlavu a cosi si v azbuce zapisoval na břidlicovou destičku.

„Co ty tu děláš? Pravoslavné vánoce se přeci slaví až v lednu, ne?“

„Я турист, голубчик мой.“

„Můj bože, slavit Vánoce dvakrát,“ pokřižoval se štětcem Hranec. Kapičky žluti rozstříkly se mu ve vlasech jako svatozář.

Anjel se uculil podruhé.

„Ty fakt nemáš Vánoce rád, ale sleduj,“ řekl a svým elegantním gotickým ukazováčkem smíchal na malířově paletě tři barvy v poměru /utajeno/, „hle – Hrancova neznělá hněď…“.

Zvony svolávaly k Půlnoční.

Krasořeči bičovaly tváře morálními políčky (m)laskavým zvukem polibků.

Sněhové vločky dotančily a stulily se po střechách.

Sob přiťukl si s Ježíšem a rozdělili si teritoria na příští rok, protože nikoli Santa Klaus, ale tažná zvířata vládnou světu.

Lidé po celém světě tetelíce se štěstím, odešli spát.

Hranec se ještě chvíli kochal pohledem na bledý lívanec měsíce a představoval si ho jako nové nepokreslené plátno svůdné jako nahá zelinářka, tvarů kyprých a linií ladných…

Pak sfoukl Sto Pera a svět se ponořil do antracitové tmy.

 

==================================================================

 

Vysvětlivky:

¹) Absolutní pivní kvasinku ve skutečnosti věnoval Venca Dg.

²) Zapufovat – vydávat zvuk jako kolesový parník.

³) Nehodící se škrtněte.

⁴) Dutat – kladný tvar slovesa nedutat.

⁵) Píďa – sedmička (slang.)

⁶) Don Chov – fiktivní postava šlechetného španělského statkáře, správně má být psán jako don Jov.

⁷) Samozřejmě se dalo napsat  i „Hrancovy myši“, ale ve  větě je „Hrancovi“ podstatné jméno, rod mužský, dativ.

 

Úkol:

Podtrhněte v textu všechny barvy, jakož i narážky na ně.

 

 

 

 

.